Vítám Vás na svých stránkách 

Věnováno památce mé dcery Kačky       Radek Tupý

Povídky

Povídky jsem psal převážně před více jak patnácti lety, ale občas ze mne vypadne něco i dnes :-) ... 

Zpočátku je to o beznaději, ale pokud objevíme smysl a máme dobré kamarády, naděje tu je :-)

***********************************

Ten den ráno vyšlo černé slunce. Ztratilo pro mě své teplo, sílu i jistotu. Ten den přestalo existovat to mé slunce. Tak nicotné před tím velkým. Ale s nezměřitelným žárem a nekonečnou energií. A s vírou v naději.
Mou duši zachvátilo temné vakuum. Čas pro mne přestal být čtvrtým rozměrem a splynul s prázdným prostorem.

Vpil jsem svůj pohled do duše. Do své duše. Hledal jsem sebe a našel - Tebe.

Obrázek vedle obrázku. Tvůj úsměv je rozvlnil.

Vpil jsem svůj pohled do duše. Odpověď předešla otázku. A svět venku se vůbec nezměnil.

Tvůj život je cesta z oblázků. Jaro přebije zimu, a já Tě chci držet – alespoň na vlásku.

Život je míra bez konce, nezodpoví žádnou otázku.

Chci být tvou touhou, tvým lékem na lásku,

Osud Ti udělil pranýř, tak neztrácej naději, jak ještěrka kus ocásku.

Chci žít Tvůj svět – s hřejivou paletou z barev a provázků.

Vpil jsem svůj pohled do duše. Do Tvé duše. Hledal jsem odpověď  - a našel … otázku….

Hledám svou naději, svou krásku z obrázku…

Vpil jsem svůj pohled do duše.

Nechci jít životem bez slunce, bez očí, bez boje o lásku …

Bydlím v malém městečku Sázava ležícím na stejnojmenné řece, kam v létě zavítá každoročně spousta chatařů, výletníků a turistů a to nejen z tuzemska, ale občas i ze zahraničí. Samozřejmě se mi několikrát stalo, že vedle mne zastavilo auto a cestující se zeptali na ochodní dům, restauraci či poštu.

Tento příběh se odehrál v době, kdy jsem byl prvním rokem na vojně v Klatovech. Pracoval jsem v kanceláři na štábu, kde jsem vzhledem k množství práce trávil naprostou většinu času, včetně sobot a nedělí, kdy ovšem byl vojenský úřad normálně uzavřen. Přesto se občas někdo objevil s prosbou nebo přímo příkazem o vydání, zkontrolování nebo zjištění toho či onoho.

Tento příběh se odehrál v roce 1988, kdy jsem byl druhým rokem na vojně v Klatovech. Pracoval jsem v kanceláři na štábu, kam často chodili nejen vojáci „záklaďáci“, ale zejména důstojníci. Bylo právě období, kdy jsme výjimečně nebyli zahrnuti stohy byrokratické práce, takže jsme poměrně plynule vyřizovali běžné úřední „návštěvy“. Jelikož jsme byli v kanceláři tři, jeden z nás si mohl třeba v pauzách přečíst noviny, pokud zrovna nebyl v místnosti netolerantní důstojník. Já jsem tyto pauzy trávil kreslením obrázků na obálky, což byl pro mne vždy jakýsi krátkodobý „odskok“ do civilu.

Tento příběh se odehrál v lednu roku 1987. Tehdy jsem byl na prvním opušťáku z vojny a rozhodl jsem se, že navštívím babičku, dědu a další příbuzné bydlící v Křešicích, malé vesnici nedaleko Votic u Benešova. Neviděl jsem je skoro půl roku a tak jsem se na setkání těšil. Obzvláště na babičku, neboť jsem byl doma informován, že psychicky nesla velmi těžce jednu rodinnou událost, dokonce byla nucena navštívit i lékaře.

Bylo nezvyklé teplo a tak jsem se vydal na cestu na motocyklu. Po příjezdu do Křešic nastalo obvyklé přivítání. Babičku jsem doma nezastihl, protože prý byla navštívit svou sestru v nedalekých Olbramovicích. Poté, co jsem všem popsal dostatečně vojenský život, jsem se vydal zpět k domovu.

V šesté třídě základní školy jsem se zamiloval do hokeje a protože jsem závodně bránil už svatyni fotbalovou, upíral se můj zájem k postu brankáře. Dalším (v tomto případě sebekritickým) důvodem k tomuto „výběru“ byl fakt, že jsem příliš neuměl a dodnes neumím pořádně bruslit, a to přesto, že chytám amatérsky v hokeji.

Tehdy byl ještě v Sázavě hokejový stadión, kam jsem chodil spolu se svým o rok mladším bratrem Romanem, který též prahnul po členství ve hvězdném týmu sázavských hokejistů, avšak na rozdíl ode mne zvládal bruslení velmi dobře a ještě na střední i vysoké škole úspěšně hrával za tamní výběry a dodnes patří v našem hokejovém týmu k výrazným hráčům.

Stáli jsme před tím domem a zírali. „Že je nádhernej“, řekla nadšeně Eva. „Je“, nechtěl jsem jí zkazit radost. Těsně pod střechou plnou popraskaných tašek se houpal utržený okap a oprýskanou zeď zcela rozdělovala klikatá puklina, do níž by se místy vešla ruka i s kufrem. Zabedněná okna připomínala dům čekající na exekuci.

„Poslyš, lepší podnájem by nebyl ?“, namítl jsem nesměle, „můžeme to přece ještě zrušit, dyť se jdeme teprve podívat, né ?“

„Blázníš, kde ti dneska daji něco úplně zadarmo, bez najemnýho !“, vypadlo z Evy, aniž by přitom spustila obdivný pohled z rezavého okenního mřížování. „A prý je tu ten nejkrásnější výhled v širokým okolí ! Dyť víš, jak miluju výhled  přes široká okna.“

Nikdy jsem netrpěl klaustrofobií, ale takhle těsno jsem tu ještě nezažil. V těch chodbách, které jsem prolezl nahoru a dolu snad padesátkrát, nebylo nikdy tolik humusu jako teď. Chci ven a nic mě nezastaví. Jenže jsem strašně daleko. Než se tím vším proderu, bude to trvat aspoň půl dne.

Masa se pohnula a já s ní. Snažil jsem se dostat ke stěně, protože tam je to nejlepší. Podařilo se a tlak povolil. Trochu jsem se zavrtěl, abych se rozhýbal z té tlačenice a taky pořádně nadýchl, a pak jsem vyrazil. Tma jak v ranci. Konzistence humusu se co chvíli prudce měnila, což mě dost unavovalo. Chvílemi se ale udělalo prázdno a to jsem upaloval jako raketa. A taky chodby šly jednou nahoru a pak zase dolu a zase nahoru.

Dodnes mám ten proužek telegrafního papíru s vybledlým Morseovým písmem schován. Byl jsem tehdy ještě malý chlapec. Malý, rozpustilý kluk, který daleko v cizině ve své dětské bezstarostnosti vnímal z celé té strastiplné cesty jen obrovský nádech dobrodružství. Až později, po letech jsem si uvědomil, jak nesmírně těžké bylo rozhodnutí mých rodičů opustit rodnou zem a vydat se do vysněné Ameriky, světa nevídaných možností, byznysu, skvělé budoucnosti. Byla to však cesta do neznáma, plná strádání.

Šli spolu. Pomalu. Otec a jeho malý syn.

Otec držel svého malého syna za ruku a mlčky přemýšlel. I chlapec mlčel a též přemýšlel. Každý ve svém světě. Velký se snažil chápat svět malého a malý ještě nevěděl nic o světě velkého.

Míjeli výlohu kina a chlapec pojednou zvolal: "Až budu velký, budu slavným a nikoho se nebudu bát" a díval se při tom na velký plakát svalnatého muže. Otec se pousmál nad chlapcovou odvahou a jen pokýval hlavou.

Milá Marie,

už ani nevím, kolikátý dopis Ti píšu od doby, co jsi mne navždy opustila. Tvá smrt přišla tak náhle. Ne, nic Ti nevyčítám, Marie, vždyť máme k sobě stále tak blízko. Jen usilovná práce a neustále sebepoznávání mi dovolily rozvinout mé geniální schopnosti a to mi umožnilo navázat kontakt se světem vás, mrtvých. Sama víš, jak dopadly první pokusy, ale to už je dávno pryč. Za poslední dva roky jsem vynalezl a zdokonalil převratnou metodu, díky níž Ti mohu posílat písemné zprávy. Nikdo to ještě nikdy nevyzkoušel, přitom je to tak snadné. Nyní, pracuji na metodě vizuálního a akustického kontaktu. Mám už první, i když skromné výsledky. Několikrát jsem Tě spatřil v Tvých oblíbených šatech se žlutými květy. Stála jsi u okna a v ruce jsi držela bílé karafiáty, které tak miluješ. Pak jsi se rozplynula. Přesto však to bylo nádherné.

Stalo se to nedávno. Šel jsem se zase po dlouhý době projít lesem. Nejradši chodím v noci, tak kolem jedný hodiny. To nikoho nepotkáte a krásně se přemejšlí. O všem možným, o sobě, o lidech, o stromech, který vás míjeji.

To si takhle vykračuju po lesní pěšině a blížím se k Vlkaňáku, krásnýmu palouku uprostřed lesa, daleko od města. Zvon na sázavské klášterní věži akorát tloukl hodinu po půlnoci. Měsíc semtam probliknul skulinou mezi černými mraky, který vítr hnal po obloze. Nebyl sice moc silnej, ale byl podzim a listí pěkně šustilo. Když v tom jde proti mně asi dvacetiletá holka. Sakra, co tu dělá takhle pozdě, říkám si. Na sobě jen letní šatičky, kouká na zem, aby nešlápla do kaluže. Minula mě snad o dva metry a vůbec si mě nevšimla. Zůstal jsem stát s hubou dokořán. Její bledost mi připomínala právě padlej sníh. Koukal jsem se za ní, dokud se neztratila za zatáčkou. Celou cestu jsem přemejšlel, co byla zač. Kdybych věřil na duchy - jako že věřim, řek bych, že ta holka má už svůj život za sebou.

Stál jsem před bránou, která vůbec nevypadala jako od nebeského ráje, ale jako velká vrata od stodoly. Nikde žádná cedule ani andělé na kůru, prostě nic. Jen vedle vrat visel zvoneček. Zazvonil jsem a čekal. Po chvilce se vrata pomalu s vrzáním pootevřela a vykoukla z nich vousatá, rozcuchaná hlava: “Ahoj, já jsem Svatej Petr. Tak pojď dál a nezouvej se”.

Vešel jsem za ním do čehosi, co skutečně vypadalo jako stodola. Žádná okna, po stranách stohy slámy a naproti druhá vrata s dírami, kterými prosvěcovalo dovnitř světlo. Svatý Petr je otevřel a já TAM pomalu a opatrně nakoukl.

Tak tohle je Nebe... Tak tohle že má být Nebe ?

Pojídal jsem právě kolínka s rajskou omáčkou, když mi žena podala TEN leták. “Jsou tam zajímavý věci, koukni se na to. Myslím, že by nebylo špatný nechat se pojistit, co říkáš ?”.

Nemám rád tyhle druhy pojištění, kdy se sice může člověk pojistit proti zlomeninám, omrzlinám, vypíchnutí oka a dokonce i proti životu, ale já bych si pak připadal jako hypochondr a pořád myslel na to, kolik bych dostal, kdybych si třeba to oko vypíchnul, a nakonec by mě ještě mrzelo, že jsem zdravej.