Vítám Vás na svých stránkách 

Věnováno památce mé dcery Kačky       Radek Tupý

Putování obratníkem raka 2.dílÚvodní slovo:

Kniha, stejně jako její první část, popisují autorovy zážitky v boji s rakovinou. Jsou přavážně vedeny formou deníku a citují konkrétní dialogy či vyjádření lékařů. Autentický děj je doplňován autorovými myšlenkami při procházkách, úvahami o nejen nemoci a především pocity. Vladimír Tupý používá osobitý styl, který dovede čtenáři maximálně přiblížit nitro těchto pocitů.

Úvodní slovo:

Vážení čtenáři,
do rukou se Vám dostává druhý díl knihy "Putování obratníkem raka". Její autor v prologu k prvnímu dílu uvedl, že je obyčejným člověkem. Kdo se však do knihy začte, bude jistě souhlasit, že opak je pravdou. A stejně jako autor i jeho kniha je v mnohém mimořádná.
Pan Tupý zkřížil svůj osud s vážnou nemocí, rakovinou hlavy a krku.
Postaven před tuto nelehkou překážku, odhaluje sám sebe. Pochopil, co znamená stát se členem společenství lidí, kteří rakovinou onemocněli. Jen málokdo by dokázal tak lidsky a přesně předat svou zkušenost s nechtěnou nemocí. Ukazuje, co znamená rakovinu přijmout, jak zmobilizovat síly k boji, nemoc zdolat a nakonec se z ní i poučit. Sám okusil, jak prchavý může být prvotní pocit vítězství, jak úzká je hranice mezi trvalým vyléčením a návratem nemoci.

 

MUDr. Martin Chovanec, Ph.D. - klinika ORL, FN Motol

Ukázky z knihy:


Zadní strana knihy1. Jak plynul čas.

Prohlédl mě doktor Kasík, prolistoval obsáhlou zdravotní dokumentaci, potom mi položil ruku na rameno.

„Tak, pane Tupý,“ řekl, „všechny dosavadní testy jsou negativní. Pro vás to znamená, že jste v pořádku. Co se týká uzliny, i ona je stacionární a tak není důvod k obavám ani k zákrokům. Prognóza je po všech stránkách velmi dobrá. Uzlinu ale budeme preventivně nadále sledovat. Na kontrolu přijdete za měsíc.“

Po těchto slovech se místnost jakoby rozjasnila a tělem mi projela vlna tepla. Tak tohle je vítězství, řekl jsem si. Moje svinská rakovina dostala na frak....

Takový byl výsledek jedné únorové kontroly na klinice ORL v Motole, na vyšetřovně číslo sedm, jak jsem ho zaznamenal v závěru stejnojmenné knihy, která už neměla mít pokračování.

Vyšel jsem tehdy z motolské nemocnice vstříc světlým zítřkům, všednímu plnohodnotnému životu, který měl ještě být narušován pravidelnými kontrolami, ale to už měla být jen prevence, asi taková, jako když přistavujeme své auto do značkového servisu k pravidelným kontrolám, abychom předešli nečekaným a nežádoucím problémům.

S příchodem jara dostal můj život nový impuls. Určitá melancholie, která provází nevlídný zimní čas s dlouhými večery a kratičkými dny, se začala vytrácet. Ustaly noční mrazíky, úžlabinou od Dojetřic stále častěji pronikaly do údolí poryvy vlahého vzduchu zbobtnalé odérem jižních moří, stromy se začaly oblékat do svěžích modelů z dílny Jacoba van Ruisdaela, rozkvetly pruty zlatého deště.

Začal jsem se zabývat dlouhou nečinností poněkud ochablou fyzickou kondicí. Chtěl jsem jí vylepšit pravidelnou prací na jedné rozlehlé sázavské zahradě a jízdami na kole. Ukázalo se, že to nebude jednoduché. Fyzická námaha mě vyčerpávala, při práci jsem musel často odpočívat, měl jsem potíže s vyšlápnutím sebemenšího kopečku, krtiny, která se jen nepatrně odchylovala od rovinatého profilu. Doléhala na mne únava, večer u televize přemáhal jsem spánek. Příčinu odhalil v polovině dubna doktor, který měl službu na sonografii.


Výročí první hospitalizace a první operace jsem si připomněl procházkou. Byl pátek, nádherný, jarem nasáklý a prohřátý den. Šel jsem Havránkami po proudu řeky k jezu, břízky, vrby a olše kynuly mi na pozdrav znovu nalezenou svěžestí, bělostným nádechem pučících třešňových květů zdravila mě i příkrá stráň za řekou, zdvihající na svých bedrech zahrady a vilky a směřující k vrcholu Vlkančického kopce se stříbřitým hrotem televizního vysílače.

U jezu jsem se posadil na mohutný pařez, torzo kdysi urostlé olše, jež dlouhá desetiletí byla součástí malebného koloritu podzámčí, než se řetěz motorové pily bezcitně zakousl do jejího dosud statného těla a s ječivým trauermaršem sklátil ji do dřevního odpadu. Letokruhy obíhaly drsnou strukturu pařezu v pravidelných kružnicích, byl jich nespočet, rozbíhaly se od středu k okraji jako vlnky, vyvolané kamenem vhozeným na dosud neporušenou hladinu.

Řeka pod navigací prosmýkávala se bludištěm vyčnívajících kamenů, pohladila nízký břeh, a v blízkosti lávky, za níž stáčí se do mírného oblouku, nabrala na sebe hejno kachen a alabastrové labutě. V divokém reji vrhaly se na úlomky okoralého pečiva padající skrz železné pruty zábradlí z rukou dětí pod bedlivým dohledem matek. Voda pod údery křídel vířila a pěnila...

Právě před rokem stal jsem se poprvé součástí komunity uzavřené v prostoru, který byl rozparcelován na sesterny, vyšetřovny a přestupní stanice se třemi lůžky. Byl to stejný čas jako dnes. I tehdy oslnivě kvetly pampelišky, i tehdy vlahý větřík oživoval v diskotékovém rytmu větve stromů v nemocničním parku. Jiný byl v tom, že jsem byl na samém počátku cesty o které jsem netušil, jestli povede po úbočích hory Olivetské, nebo Mount Everestu. Na konci každé z nich tyčí se k průzračnému nebi vrchol, skalnatý a lákající, ale jen jeden je ozářený zeleným světlem vítězství. Tehdy jsem nevěděl, co vím dnes: že bohyně osudu Atropos ukáže mi přívětivou tvář a povede mě přes strmé skalní stěny i sněhová pole na vrchol Mount Everestu, na vrchol vytoužený a vítězný.

Měl jsem za sebou první operaci, poměrně lehkou a bez stresujících komplikací, před sebou pak pravidelné kontroly s povzbudivými výsledky, až na jednu na počátku léta, která odhalila recidivu...


Zpráva, vyjetá počítačem na papíru s hlavičkou kliniky, byla ediktem stvrzujícím mojí znovu nabytou a stále trvající zdravotní bezúhonnost.

Druhá adventní neděle připadla na 5. prosinec. Počasí bylo spíše podzimní, i v noci se teploty držely nad nulou. Cestou k řece jsem si vybavil myšlenkové pochody, které se odehrávaly v mé šedé kůře mozkové právě před rokem. Nevěděl jsem tehdy, jakou budoucnost mi nalinkoval vrtkavý osud. Hladina mého psychického naturelu byla čeřena záchvěvy chvilkové euforie a neodbytných pochybností, ve skrytu duše ukotvená otázka, jestli budu součástí i příštího adventního času, zhmotnila se do plamene adventních svíček. Bylo to podobenství více než symbolické, i můj život tehdy tak nejistě plápolal a vyzařoval mdlé světlo. Až dohoří, říkal jsem si, moje duše vzlétne ke hvězdám jako proužek dýmu z chladnoucího pahýlu zčernalého knotu.

V následujících dnech jsem postupně vyzvedl ze schránky štůsek pohlednic s blahopřáním k mým 64 narozeninám. Stěžejním motivem bylo, jak jinak, zdraví. Jedno přání ocituji. Bylo od neteře Milenky z Hrádku. „Nemohu si vybrat jak se cítím, ale mohu si vybrat, co s tím udělám“ (Andy Rooney). To přesně jsi udělal a my všichni Ti přejeme, ať se Ti daří v tom pokračovat.“


V únoru jsem v souvislosti s rakovinou absolvoval již padesátou šestou cestu do Prahy. Frekvencí cest se trasa stala stejně důvěrnou, jako pěšina vedoucí kolem řeky přes Koupadla a Budínský jez na Skřivánek. Jen postrádá její půvab. Není naplněna blažeností duše, ale rozechvělostí mysli.

Konstelace hvězd byla sice už rok příznivá, ale rok je příliš krátký čas, abych mohl na piedestal umístit prapor konečného vítězství. Příznivé prognózy jsou jen záručním listem vystaveným in bianco. Profesor Klenner je neúprosný: „Rakovina je považována za vyléčenou po uplynutí pěti let od jejího vzniku. Do té doby je stále možná recidiva i fatální zhoršení.“

Když jsem se v areálu nemocnice brodil odpudivou vrstvou sněhové břečky, utěšoval jsem se představou, že příště to bude pohoda, bude vonět šeřík a já se přidám k Hynkovi a Jarmile, abychom společně velebili máj. O dvě hodiny později představa skonala na úbytě, když doktor K. ohodnotil můj zdravotní stav jedničkou, připojil hvězdičku, a odložil příští kontrolu až na 14. prosinec.

Štěstí bychom měli potkat cestou, nikoliv až na jejím konci, parafrázoval jsem v euforii kdesi přečtený citát, když jsem v autě povzbudivý verdikt rozdýchával. Pohrával jsem si s myšlenkou, že v mém případě se pan profesor dopustil statistické chyby. Později se ukázalo, že to byla myšlenka kacířská a navýsost troufalá.


V srpnu jsem si připomněl výročí druhé hospitalizace, při níž jsem přišel o další část jazyka. Uplynuly dva dlouhé roky, ale zdálo se mi, že časový údaj je jen chiméra, protože jsem si v naprosto zřetelných barvách vybavoval každý prožitý záchvěv bolesti, každé stísňující sevření při dotírajících pochybnostech a úlevné vydechnutí, když se obavy nenaplnily, snad i každou myšlenku, která mi tehdy jako elektrický impuls proběhla po spletitých stezkách hemisfér.

Od únorové kontroly před osmnácti měsíci, na níž doktor K. vynesl osvobozující verdikt, snažím se rakovinu udržet v zimním spánku, amputovat ji od svého vědomí jako zahnívající relikt jedné osudové životní zkušenosti. Smiřuji se ale s tím, že se mi to nikdy nezdaří. Proběhlo sice rozvodové řízení, které ji vykázalo od stolu a lože, ale nezrušilo dekret na společnou domácnost.


Kontrola měla ustálený průběh až do chvíle, kdy mi doktor K. pohlédl do úst. Útvar na sliznici tváře prohlížel pečlivě a dlouho, ověřoval jeho strukturu pohmatem, a můj mozek začal produkovat znepokojivé kombinace.

„Pane Tupý, příliš vás nepotěším,“ řekl po chvíli. „Vůbec se mi to totiž nelíbí, je to neobvyklé. Napíši vám doporučení na onkologii. Nebudeme to zbytečně odkládat.“ Sedl si k počítači a dodal: „Poprosím vás, abyste mi výslednou zprávu od kolegů neprodleně doručil.“
V jediném okamžiku zařadilo mé podvědomí zpětný chod a vrátilo mě na samý počátek rakovinového martyria, do Nemocnice Rudolfa a Stefanie v Benešově. Stejný průběh, jen kulisy byly trochu odlišné. Odlišné bylo i moje vnímání doktorových slov. Tehdy jsem se mohl jen domýšlet, co přinesou následující dny a týdny, pokud bude histologický nález pozitivní. Teď to vím s naprostou a nezvratnou jistotou. Ale ani dnes se nedostavila emotivní reakce, strach, který by mě ochromil. Vnímal jsem jen směsici rozčarování, otrávenosti a obav z budoucího vývoje, který se stane kultovním místem, kam se nějaký čas , třeba i proti mé vůli, budou ubírat cesty mých myšlenek. Vím to, je to zkušenost už prožitého, repríza mysteriozního dramatu s nejistým koncem.
Den nezačal dobře, měl nedobrý průběh a nedobře také skončil.


Ráno jsem procitl velmi časně.

V labyrintu podvědomí naskočily myšlenkové procesy, únavný a neodbytný folklór posledních týdnů, neřešený a nic neřešící, jenom zlomyslně otravující svou vlezlostí. Se zbytkem spánkového obluzení je odplavil až proud ledové vody tryskající ze sprchové růžice. Byla to slastně očistná lázeň, terapie uvolnění pro rodící se zlomový den, vzdálený pouhé tři týdny od poznání, že dvouleté příměří s rakovinou bylo věrolomně porušeno.

Do Prahy mě vezl Roman. Konverzace v autě vázla, mně do hovoru scházela chuť a Roman to respektoval. Pozoroval jsem ubíhající krajinu a občasné kaskadérské kousky zamindrákovaných hlupáků. Počáteční mlha se u Průhonic rozptýlila a do zadního okna se opřelo slunce.

Roman mě doprovodil až před ambulanci, aby se ujistil, že moje hospitalizace nebyla odsunuta na jiný termín, a teprve tehdy jsme se rozloučili. Já jsem ještě vyřídil formality v přijímací kanceláři, sešel jsem do haly v přízemí a po modrém koridoru „B“, který už neměl pro mne orientační hodnotu, stejně jako nemají orientační hodnotu směrové tabule na stokrát projeté trase, přešel jsem k výtahům a k lůžkovému oddělení.

Dvacet šest měsíců uplynulo od chvíle, kdy mě prosklené dveře úlevně oddělily od všudypřítomného desinfekčního aroma a od přívětivých sestřiček, kterým jsem při odchodu neřekl nashledanou, ale sbohem, protože jsem byl přesvědčený, že lůžkový suterén je místem, kam se už nikdy nevrátím. A teď jsem tady stál znovu, ne jako návštěvník, ale jako pacient infikovaný virem recidivy, tiskl jsem zvonek a pokorně se dožadoval vstupu.

Nic na oddělení se nezměnilo. Křesla ve výklenku chodby byla stále na svém místě, také zarámované rozměrné fotografie na stěnách, nádoba s ovocným čajem v blízkosti vyšetřovny, plouživá chůze pacientů, uspěchanost lékařů a útěšná trpělivost sestřiček, to vše jako bych nikdy neopustil. Jen pokoj, ve kterém jsem se po sepsání protokolu o mém celkovém zdravotním stavu a užívaných lécích ubytoval, byl označený jinou číslicí.


Post scriptum.

V srpnu roku 2008 jsem byl na klinice ORL v Motole, po tří měsíční odmlce, opět operován. Poosmé. V říjnu 2008 mě čeká několik týdnů ozařování.