Vítám Vás na svých stránkách 

Věnováno památce mé dcery Kačky       Radek Tupý

."Nejsem známý politik, věhlasný zpěvák, televizní moderátor či herec, ani úspěšný sportovec. Jsem obyčejný člověk, jeden z mnoha,
kterým životní cestu zkřížila tisíckrát obávaná a tisíckrát proklínaná nemoc zvaná rakovina. Jenom se o nás nemluví, ani nepíše. Tato výsada je určena celebritám. Ale hranice určující naději a zmar, statečnost a selhání, život a smrt, je u všech stejně tenká. Rakovina
nerozlišuje obyčejné lidi a celebrity, chudé a bohaté, neznámé a slavné. Dá se tedy s jistou nadsázkou říci, že rakovina je nemoc spravedlivá ..."

Vladimír Tupý

 

Předmluvu ke knize napsal profesor MUDr. Dienstbier, DrSc., předseda Ligy proti rakovině Praha.

Vydalo nakladatelství BLUG www.blug.cz 

 

Křest knihy proběhl 26.5.2006 jako součást pořadu RADIODÁREK Českého rozhlasu 2 - Radiožurnál k 80. narozeninám pana profesora Dienstbiera, jehož hostem byl právě Vladimír Tupý. Fotografie ze křtu jsou v příloze tohoto článku.

 

Foto ze křtu:

Křest první knihy v Českém rozhlase 2_3 Křest první knihy v Českém rozhlase 2_2 Křest první knihy v Českém rozhlase 2_4 Křest první knihy v Českém rozhlase 2_5 Křest první knihy v Českém rozhlase 2_1 Křest první knihy v Českém rozhlase 2_6


Ukázky z knihy:

Předmluva ke knize od profesora MUDr. Dienstbiera, DrSc., předsedy Ligy proti rakovině Praha.

Knihu, kterou, vážený čtenáři, držíš v ruce, napsal sice pan Vladimír Tupý, ale jde o popis osudu jednoho spoluobčana, který onemocněl zhoubným nádorem.

Ročně je v České republice diagnostikováno téměř 60 000 nádorových procesů nejrůznějších orgánů a tělesných systémů. Odečteme-li nemelanomové nádory kůže, zbývá přes 40 000 osob, které podstupují složitý diagnostický a léčebný proces.

Pan Vladimír Tupý je vzácným příkladem člověka, který při sdělení diagnózy rakoviny mobilizoval své rozumové a psychické síly a rozhodl se nepoddat se nemoci a zvednout osudem hozenou rukavici. Trpělivě podstupoval všechna vyšetření i léčebné zákroky. Postavil se do role „pozorovatele proměn“ svého vlastního zdravotního stavu a díky své vůli a spolupráci odborných lékařů zvítězil.

Kniha je míněna jako memento a číst by jí měli laici i nemocní rakovinou.

Laici by měli po přečtení získat impuls k dodržování zdravého životního stylu. Kouření, nesprávná životospráva s přejídáním, nadbytek tuku ve stravě a nedostatek pohybu tvoří 60% rizikových faktorů, které se spolupodílejí na vzniku rakoviny. Evropský kodex proti rakovině by měl znát každý a hlavně by se měl podle něho řídit. Účast ve skríningových, rakovinu vyhledávajících programech karcinomu prsu, děložního hrdla a tlustého střeva, které hradí zdravotní pojišťovny, by se měla stát samozřejmostí pro populaci příslušného věku.

Nemocní rakovinou by v knize měli vyčíst autorovu odvahu k nabídnutým způsobům léčby a pacientovu důvěru, spolupráci a kázeň.

Osobně mě těší i autorovo hodnocení Květinových dnů, které Liga proti rakovině pořádá každoročně v květnu. Jsou největší informační a výchovnou preventivní protinádorovou akcí pro veřejnost. Lidé se dobrovolně do akce zapojují a koupí žlutého měsíčku lékařského umožňují Lize přispívat na zlepšení kvality života nádorově nemocných i na onkologický výzkum.

Péči o vlastní zdraví se musí děti naučit ve škole a v rodině.Rodiče by měli jít příkladem.

Většina zhoubných nádorů je nejen léčitelná, ale i vyléčitelná, pokud jsou zachyceny v počátečním stádiu.

Nemocní po protinádorové léčbě se z 50% vracejí do svého zaměstnání a všichni bez ohledu na stupeň pokročilosti nemoci jsou plnoprávnými členy společnosti a mají právo, aby na ně tak bylo pohlíženo.

Rakovina není nakažlivá, za rakovinu se není třeba stydět a po úspěšné léčbě se postupně většině nemocných vrací i fyzická kondice.

Přeji knize pana Vladimíra Tupého čtenářský úspěch a autorovi trvalé vyléčení.

prof. MUDr. Zdeněk Dienstbier DrSc., předseda Ligy proti rakovině, Praha 14.4.2006


CURRICULUM VITAE

Narodil jsem se v závěru druhého roku nejstrašnější války v dějinách lidstva a stal jsem se nejmladším členem početného sourozeneckého týmu. Od nejstaršího bratra Jaroslava mě dělí čtrnáct let.

Jediný jsem se narodil jako čistokrevný Čech, dokonce ve městě zbudovaném ve středověku Janem Žižkou, lapkou evropského formátu, v Táboře. Místy narození ostatních sourozenců jsou tak exotická města jako Užhorod, Výlok a Berehovo. Není divu. Otec, nejdříve italský legionář a později četnický strážmistr, posílil na počátku dvacátých let minulého století armádu státních úředníků na Podkarpatské Rusi, kde rodina setrvala až do roku 1939. Tehdy Podkarpatskou Rus obsadili Maďaři a všechny Čechy poněkud drsným způsobem odeslali zpět do Čech.

...

Ouběnice jsou rozloženy v mírném svahu s lesy Velkým a Malým Kárníkem nad nimi a poměrně velkým Podhrázkým rybníkem pod nimi. Četnická stanice byl jednopatrový dům na návsi s malým dvorkem a přilehlou zahrádkou. Náš dvoupokojový byt byl v patře s okny do návsi, ale i na ostatní strany, četnická stanice byla v přízemí. Naproti přes silnici byla Kampelička s poštovním úřadem a bytem další četnické rodiny, o kousek dál byl hostinec U Nováků. Tam se promítalo kino, hrálo ochotnické divadlo (jako dvanáctiletý jsem hrál prince ve Sněhové královně), konaly se taneční zábavy a probíhalo cvičení Sokolů. Ve spodní části obce, v blízkosti Panského rybníka, byl rozlehlý statek rodiny Neradů. Ostatní budovy v obci byly převážně malé zemědělské usedlosti.

Za války jen shodou šťastných okolností nestihl obec stejný osud jako Lidice na Kladensku. Ve sklepě domu truhláře Vaňka se totiž po atentátu na říšského protektora Heydricha ukrývali a po obklíčení gestapem se zastřelili drachkovský učitel Kotrba a pražský lékař doktor Lička. Ves byla od vyhlazení ušetřena, ale celá rodina Vaňkových skončila v koncentračním táboře.

Ihned po přistěhování jsem začal chodit do první třídy zdejší školy. Dodnes cítím na jazyku odpornou chuť rybího tuku, který jsme den co den dostávali před začátkem vyučování na polévkové lžíci.

...

Nařezáno jsem dostal víckrát a musím přiznat, že jsem se vždy choval zbaběle, když jsem prosil o milost s tím, že už "to" nikdy neudělám. Matka však mé sliby vždy vyhodnotila jako účelové a od exekuce neustoupila. Útěchou mi bylo, že výprask dostali i oba bratři, pokud se neprozřetelně zdržovali poblíž.

Stalo se, že jsem přes usilovné matčino pátrání nebyl k nalezení. Matka tedy vyslala jako zvědy bratry, kteří, když mě nalezli a táhli domů, jízlivě konstatovali, co mě čeká. Matka mě přivítala v bojové pohotovosti, nic nepomohl můj obvyklý řev. Když skončila s exekucí, zcela v rozporu s logikou a se slovy "aby vám to nebylo líto" seřezala i je. Nezdá se ale, že by tyto fyzické tresty ublížily mému pozdějšímu vývoji. Nikdy nebyly vykonány bez příčiny, vždy byly zasloužené.

...

Přiblížil se závěr 20. století. To, co bylo ještě docela nedávno nesmírně vzdálené, bylo náhle na dosah ruky. Po tisíci letech měla jedničku na počátku letopočtu nahradit dvojka.

V květnu 1997 zemřela po delší nemoci matka. Urnu jsme uložili na ouběnickém hřbitově vedle otce. Později jsme pomník nechali převézt do Sázavy. Tím jsme přetrhli poslední svazek, který nás k Ouběnicím poutal.

V předvečer 21. století a 3. tisíciletí jsem oslavil šedesáté výročí svého narození.

Zatím ještě v plném zdraví...


...

V té době už prodělával vyšetření Jiří a po půl roce, v listopadu 2002, byl v Motole v Praze operovaný. Ale o tom jsme se dověděli až v únoru následujícího roku.

"Milí sourozenci," píše Jiří 16. února 2002 a pokračuje:

Protože chci napsat stejný text vám všem, volím tento způsob oslovení. Asi týden před Dušičkami jsem cítil potřebu s kýmkoliv z vás si popovídat i zavolal jsem Vláďovi. Vláďa mi tehdy řekl: o Zdeňovi to víš? (Nevěděl jsem nic.) Spadl ze žebříku a se zlomeným obratlem leží v nemocnici. Vypadá to na dlouho. Zamrazilo mě tehdy v zádech, zvlášť když Vláďa pokračoval: Takže už jenom my dva jsme zdraví! Jenom já z nás dvou jsem totiž věděl, že už ani to není pravda. Tehdy už jsem totiž měl určený termín s nástupem do nemocnice a znal jsem diagnózu: - rakovina hrtanu."

...

Aniž bych to tušil, snášely se mraky nasáklé rakovinou i nad mojí hlavou.

Na počátku roku 2003 jsem si zasvinil plíce poslední cigaretou. Nebylo to ze zdravotních důvodů, ostatně žádné zdravotní problémy jsem neměl mnoho let a stejně jako všichni kuřáci jsem byl alibisticky přesvědčený, že mi ani nehrozí. Ale spočítal jsem si, že každý rok vypustím do ovzduší v průměru 14 tisíc těžce vydělaných peněz. Jen tak do luftu vyfouknu čtrnáctidenní dovolenou na Kanárech! Zjištěnou částkou jsem byl šokovaný a zhnusený. Neváhal jsem ani chvilku a zbývající cigarety jsem vyhodil.

Přibližně v době, kdy došel dopis od Jiřího, vytvořil se mi v ústech na hraně jazyka aft, malý vřídek. Byl to útvar citlivý jen tolik, že jsem o něm věděl, ale nijak mi nevadil. A když jsem si v novinách shodou okolností přečetl, že něco takového se v exkuřákových ústech může vyskytnout, ale jen dočasně, v krátké době že útvar odezní, nevěnoval jsem tomu příliš pozornost.

Asi po dvou týdnech, znepokojený tím, že vřídek nejenže nejevil tendenci odeznívat, ale naopak se trochu zvětšil, pokusil jsem se navštívit doktorku Gübelovou. Ordinace mě ale uvítala oznámením, že je kvůli dovolené mimo provoz. V té chvíli jsem problém hodil za hlavu.

Dny plynuly ustáleným zaběhnutým tempem. Zakázky a termíny jejich zhotovení mě tlačily k plnému výkonu, pracoval jsem i o sobotách a nedělích. Do odpoledních hodin jsem byl v dílně, večer jsem zakázky rozkresloval a prováděl výpočty. V takovém vytížení jsem nevnímal, že útvar na jazyku je opět o poznání větší a citlivější.

V březnu, na svátek Josefů a v předvečer výročí narození matky, mě v dílně navštívili Jiří s Tončou. Trochu sípavě mi podrobně líčil, jak u něho vzniklo podezření na zhoubný nádor, popisoval vyšetření, která musel podstoupit, i průběh samotné operace. Popis byl natolik naturalistický a sugestivní, , že při odjezdu Jiřího jsem byl pevně rozhodnutý zjistit, co se mi v ústech vlastně odehrává.

A události dostaly rychlý spád.

V pátek hned ráno jsem navštívil doktorku Gübelovou. Stačil její jediný pohled do mých úst a bez nejmenšího zaváhání mě poslala do ordinace doktora Mrázka, krčního a ušního lékaře.. Ten po vyšetření konstatoval, že jde o nádor a napsal doporučení na oddělení ORL benešovské nemocnice Rudolfa a Stefanie k primáři Štěpánkovi. Do Benešova jsem měl jet v pondělí ráno.

Teď už jsem tedy věděl, že jde do tuhého, že útvar na jazyku není nevinný exkuřácký vřídek. 


PONDĚLÍ 24. BŘEZEN 2003

Na radu doktora Mrázka jsem jel do benešovské nemocnice brzy ráno, abych byl na řadě mezi prvními. Čekárna byla ještě prázdná, po chodbách se pohybovaly jen sestry a uklízečky. Ale už v sedm hodin mě přijal primář Štěpánek, sympatický a přívětivý muž. Jazyk důkladně prohlédl, prosahal i krk, a nastínil další postup.

Zřejmě půjde o nádor, jestli je zhoubný, o tom rozhodne histologický rozbor tkáně. A tu je nutné odebrat. Přijedu zítra k jednodenní hospitalizaci, budou mi odebrány vzorky a provedeno další vyšetření.

Odcházel jsem na přeplněné parkoviště ke svému autu. Kdyby nešlo o tak závažnou věc, která, pokud se potvrdí zhoubnost nádoru, zasáhne brutálně do mého života i do života mojí rodiny, bylo by mi to k smíchu. Snad ani hollywoodský scénárista čtvrté kategorie by nedokázal slátat tak naivní a hloupý scénář, ve kterém jeden bratr druhému vypráví svůj příběh, a tím svojí anabázi od prvopočátku zhmotní i v něm.

Je to tak neuvěřitelné! Tak neskutečné! Tak absurdní!

ÚTERÝ 25. BŘEZEN 2003

Tentokrát mě do Benešova vezl Roman. Stejně jako včera, i dnes jsme jeli časně ráno. Přesto byla čekárna tentokrát téměř plná. Ohlásil jsem se u sestry, převzal jsem od ní formulář a odešel do přijímací kanceláře ve vedlejší budově.

Za celý svůj život jsem byl v nemocnici jen třikrát. Poprvé to bylo v mých třech letech, kdy jsem se v Táboře podrobil operaci kýly. Ve třinácti letech u mne lékaři zjistili nesestouplé varle. Tuto fatální chybu přírody napravili lékaři operativně tady v Benešově. A v roce 1976 jsem strávil deset dní v kutnohorské nemocnici se zánětem močových cest. Ostatní nemoci, a ani těch nebylo mnoho, byly celkem banální chřipky a angíny.

Ještě jsem to netušil, ale teď se mělo všechno změnit.

Po přidělení lůžka a po převléknutí do pyžama jsem byl zavolaný na ošetřovnu. Krev do několika ampulí mi byla odebrána už včera, teď jsem doktorce odpovídal na otázky týkající se zdraví mého a mých blízkých: Kouříte? Kolik cigaret jste kouřil? Jak dlouho? Máte alergii? Kolik máte sourozenců? Zemřel někdo z nich nebo z rodičů na rakovinu či jinou závažnou nemoc?

Prohlídka úst a promačkání krku byly závěrečným rutinním aktem. Potom jsem v doprovodu sestry odešel na operační sál.
Primář Štěpánek, oblečený v zeleném a s rouškou přes obličej, mi podrobně vysvětlil, jaký provede úkon a proč. Jeho příjemný hlas vzbuzoval důvěru a uklidňoval.

Anestetikum působilo téměř okamžitě. Jazyk se proměnil v cizorodou hmotu, zmrtvělou a necitlivou. Odštípnutí kousků tkáně a jejich uložení do konzervačního roztoku bylo otázkou několika vteřin. Byly to nepatrné částečky, ale měly rozhodnout o mém dalším osudu.
Doprovod sestry na nemocniční pokoj jsem odmítl. Jazyk trochu krvácel a tampon mi nadouval tvář.

Ležel jsem na lůžku, hleděl do stropu, a hlavou se mi proháněly překotné a zmatené myšlenky. Co bude dál, potvrdí-li rozbor rakovinu? Bude mi amputovaná část jazyka? Jaké to bude mít důsledky? Nebo celý jazyk? Ale s tím se přece nedá žít! A co metastázy. Mohly už zasáhnout krk nebo dokonce mozek. Rakovina se přece šíří jako mor. Její zákeřnost je v tom, že když se projeví, bývá už pěkně rozlezlá.
V myšlenkách kupodivu nebyl strach. Jen neklid. Nepokoj z toho, co přinesou příští dny. Šokující poznání pomíjivosti. Před několika týdny jsem byl naprosto zdravý. Alespoň jsem neměl důvod o tom pochybovat. Nepřipouštěl jsem si, že by se to mohlo změnit. Vedl jsem i blbé řeči o nenormálnosti, tak jsem si byl jistý pevností. A najednou může jít o život. O můj život! Protože s rakovinou jde vždycky o život...

Pokud se rakovina prokáže, pokud mi bude řečeno: Nádor na jazyku je zhoubný, máte rakovinu, jak se zachovám? Sesypu se? Nebo kruté sdělení přijmu statečně, bez emocí, a budu vzdorovat? Tak, jak to do posledního okamžiku dělala Zuzanka, jak to dělá Milada a také 


STŘEDA 9. DUBEN 2003

Tento den stal se pro mne dnem "D". Nejistota skončila i když ne tak, jak jsem doufal a jak bych si byl přál.

Primář Štěpánek mě ve své ordinaci přivítal podáním ruky a vybídl mě, abych se posadil. Bylo to gesto dostatečně výmluvné, abych pochopil, že to, co se mi chystá říci, nebude nic příjemného.

"Bohužel, histologický nález je pozitivní, nádor na jazyku je zhoubný," řekl účastným a jako by omluvným hlasem. "Ale prognóza je pro vás velmi příznivá," dodal rychle.

"Nádor neprorůstá příliš do hloubky, byl zachycený včas. Chirurgický zákrok nebude tedy nijak dramatický, A tomograf nezaznamenal žádné zvětšení uzlin v krční partii."

Tak je to přece jen rakovina! Po letech aktivního otužování, plavání v ledové vodě, chození v kraťasech a v tričku za každého počasí, v mrazech i ve sněhu, jsem byl přesvědčený, že neexistuje nic, co by mě mohlo srazit na kolena. Na kolenou zdaleka nejsem, ale jsem vážně nemocný. Mám rakovinu, Mám rakovinu! Mám RAKOVINU!

Stále jsem podvědomě čekal na reakci, na panickou reakci, ale ta nepřicházela. AEQUA ANIMO EXCIPE NECESSARIA. A já nevyhnutelné skutečně s klidnou myslí přijímám.

Primář Štěpánek mi znovu podal ruku. Její stisk byl pevný a povzbudivý.

"Opravdu se nemusíte znepokojovat," řekl.

V očích Jany se objevily slzy, když jsem po příjezdu domů odpověděl popravdě na její otázky, rozpaky a účast jsem postřehl i v hlasech Radka a Romana, kteří se na výsledek informovali telefonicky.

Ale to přece ne! Mám sice rakovinu, ale ještě zdaleka nejsem na lopatkách. Je to teprve začátek a mám tudíž dostatek času připravit se na těžký a dlouhý boj, nalézt strategii, obrnit se fyzicky i psychicky. Psychicky především. Protože po této linii bude vedený frontální nápor.

Samozřejmě už nikdy nebude nic jako před nádorem. Budou problémy, které budeme muset řešit společně. Celá rodina. Ale já se musím snažit, aby takových bylo co nejméně. Abych co nejméně do svých problémů zatahoval rodinu. Já si s nimi musím poradit, já musím přijímat rozhodnutí, já za ně musím nést odpovědnost i důsledky.

První rozhodnutí, které jsem ještě téhož dne přijal, bylo, skončit s prací. Dodělat zakázky, jiné nepřijímat, a skončit. I když jsem přesvědčený, že rakovinu zvládnu, fatální zvrat přece jen vyloučit nemohu. A proto si od této chvíle budu po celý čas, který mi ještě zbývá, užívat zaslouženého odpočinku. Po téměř padesáti letech práce.


ČTVRTEK 26. ÚNOR 2004

Dnes jsem jel na druhou únorovou kontrolu - do Motola. Poprvé byl průjezd Prahou tak hladký a plynulý, že i když jsem vůbec nespěchal, byl jsem před nemocnicí za pouhých padesát minut. Bylo to tak nečekané a neskutečné, že jsem se v duchu ptal, co to má znamenat. Je to předzvěst nepříjemných zpráv, nebo naopak to měla být "jízda králů" na oslavu zpráv pozitivních?

Prohlédl mě doktor Kasík, prolistoval obsáhlou zdravotní dokumentaci, potom mi položil ruku na rameno.

"Tak, pane Tupý," řekl, "všechny dosavadní testy jsou negativní. Pro vás to znamená, že jste v pořádku. Co se týká uzliny, i ona je stacionární a tak není důvod k obavám ani zákrokům. Prognóza je po všech stránkách velmi dobrá. Uzlinu ale budeme preventivně nadále sledovat. Na kontrolu přijdete za měsíc."

Po těchto slovech se místnost jakoby rozjasnila a tělem mi projela vlna tepla. Tak tohle je vítězství, řekl jsem si. Moje svinská rakovina dostala na frak!

...

EPILOG.

Každý z nás v minutě početí dostal do vínku na cestu životem svého Hillaryho i Herodese, svého šerpu Tenzinga i Jidáše Iškariotského, svůj Mount Everest i horu Olivetskou. Řízením nevyzpytatelného osudu a mírou naší statečnosti je určena prašná cesta vedoucí k jednomu z vrcholů.

Buď vzpřímeni a s cepínem v ruce dosáhneme vítězně vrcholu Everestu, nebo shrbeni pod tíhou kříže obtěžkaného naší nejistotou, pochybnostmi a slabostí ukončíme svojí pouť na vrcholu hory Olivetské.

Vybral jsem si Everest. Může mě zastavit pád do ledové průrvy. Ochromující vyčerpání. Ale nikdy mě nezastaví rezignace.

Budu bojovat do posledního dechu. I kdyby vrchol zůstal v nedohlednu, budu vítězem.

POST SCRIPTUM: FIKTIVNÍ ROZHOVOR S MÝM ALTER EGO.

"Proboha, proč mě zase budíš," řekl jsem.

Zelenavé světlo displeje budíku se na okamžik rozlilo po místnosti. Byly dvě hodiny a třicet čtyři minuty.

"Musíme si promluvit."

Hlas zněl tiše, ale dostatečně důrazně.

"Teď v noci? A o čem? Všechno už jsme spolu za ten rok probrali nejméně tisíckrát."

Dal jsem si záležet, abych dal najevo svojí podrážděnost.

"No a co. Tak to probereme ještě jednou," odsekl Hlas.

"Tak dobrá. A o čem se chceš bavit dneska?"

Smířil jsem se s tím, že pokud ještě vůbec usnu, bude to až k ránu. Urovnal jsem polštář a dal ruce pod hlavu.

"Tak třeba ten tvůj neustále zdůrazňovaný boj..."

"Vzdor," opravil jsem Hlas.

"Budiž. Tak tedy ten vzdor, který neustále zmiňuješ. Opravdu to není jen hrdinská póza? Image, kterou si buduješ? Co uděláš, když doktoři řeknou, že uzlina musí ven. A protože bude zhoubná, pěkně natvrdo ti vrazí, že už tady dlouho nepobudeš, nanejvýš několik měsíců?"

"I to jsme si přece vyjasnili. Proč s tím zase začínáš?" řekl jsem vyčítavě.

Tohle téma už jsem pro sebe vyřešil a nechtěl jsem se jím znovu zabývat.

"Dobře víš, že jsme tuhle alternativu vzali v úvahu už několikrát.

Nepočítám s ní, ale jsem na ní připravený. Ostatně, co víc mohu ještě udělat?"

"Přiznáváš alespoň, že máš strach ze smrti?" řekl Hlas škodolibě.

"To víš, že mám strach! Ježíši, ukaž mi někoho, kdo se nebojí smrti."

Posadil jsem se a uchopil sklenici s čajem. V ústech jsem měl sucho k nevydržení.

"Cicero říká: smrti nikdo nemůže uniknout, avšak zbabělý útěk před smrtí je horší než sama smrt. A já ve stejném duchu dodávám: mít strach není nic ponižujícího. Ponižující je podlehnout strachu tak, že člověk ztratí důstojnost. Stačí?"

"Nu, zdá se, že to máš opravdu srovnané. Tak dobrou noc," pronesl Hlas úlevně.

"Počkej chvilku," zastavil jsem moje Alter Ego. "Prozradím ti čeho se bojím víc než smrti. Ještě jsem to nikomu neřekl."

"Povídej," řekl Hlas. Neskrýval zvědavost.

Trochu jsem otálel. Prozrazení znamenalo sáhnout do nejspodnější zásuvky mého nitra.

"Loučení. Loučení se bojím," řekl jsem tiše...