Vítám Vás na svých stránkách 

Věnováno památce mé dcery Kačky       Radek Tupý

Kořeny a kořínkyKniha Kořeny a kořínky popisuje historii rodu Tupých, kde pilířem příběhu je dramatický život otce Jaroslava, českého legionáře první světové války a pozdějšího četníka, významně dokreslený autentickými úryvky z jeho válečného deníku a podložený dobovými souvislostmi, takže je celkově velmi poutavá i pro "nerodinné" příslušníky.

Odehrávají se zde skutečnosti z váky na rakouské straně, pak v italském táboře, jako legionáře na Piavě. Unikátní zážitky z těžké služby četníky ve školách a službách v Čechách a pak také ve 30. letech v Podkarpatské Rusi, která patřila tehdy Československu. A další.

 

Bohatým výčtem jmen a tehdejších adres může kniha zaujmout i příbuzenské větve, které se v těchto informacích naleznou, zejména z okolí Rataj u Tábora :-)

 Ukázky z knihy:


Na úvod

Zadní strana knihy„Rodopis čili genealogie (od řeckého génos a latinského genos – rod) je nauka o posloupnosti jednotlivců a o vztazích, které z této posloupnosti  vyplývají.“

Taková je definice disciplíny, která kdysi bývala výsadou šlechtických rodů a význačných osobností. I když skromný rodopis našeho rodu je součástí této knihy, předesílám, že nebylo mým úmyslem zabývat se blíže jednotlivými větvemi, jejich vývojem, jejich osudy. K tomu jsem neměl důvod ani žádný použitelný materiál, který by mi to případně umožnil. Jinak je tomu u větve, jejíž jsme součástí a jejímž zakladatelem byl Jaroslav Tupý, italský legionář a četnický strážmistr, náš otec.

Bohatý písemný archiv, který jsem převzal z otcovy pozůstalosti (ať již je to válečný deník či dobové dokumenty postihující roky 1920 – l964), má tak silnou vypovídající hodnotu, že jsem postupem času podlehl nutkání pokusit se dát dokumentům chronologický řád a zpracovat je tak, aby je bylo možno uceleně využít. Tam, kde to bylo žádoucí a možné, doplnil jsem materiál upřesňujícími vsuvkami převzatými z dobové literatury. Výsledek nabízím vám, milí sourozenci, a také našim potomkům. Pro rodovou paměť, která utužuje povědomí rodové sounáležitosti.

Mohl by vzniknout oprávněný dojem, že kniha je zaměřena jednostranně, pouze na osobu otce, a opomíjí důležitou roli matky. Souvisí to s tím, co jsem napsal výše: otce se týkají veškeré dokumenty, které jsem měl k dispozici. Ale součástí příběhu, i když trochu v pozadí, jsme my všichni a památka matky tudíž není umenšena.


Curriculum vitae

„Narodil jsem se 22. srpna 1894 v Ratajích č. 55“, píše otec v úvodu svého válečného deníku z I. světové války.
Sešítek ve zbytcích černých desek, rozpadlý na jednotlivé listy, mnohdy obtížně čitelný (musel jsem používat lupu), jsem nalezl spolu s dalšími dokumenty krátce po otcově smrti v dřevěném vojenském kufříku na půdě domu č.24 v Ouběnicích, kde jsme tehdy v prvním patře obývali jednopokojový byt. O deníku jsme do té doby neměli tušení, otec se o něm nikdy nezmínil. O první světové válce, jejímž byl účastníkem, hovořil velmi skoupě, odpovídal jen na mé zvědavé otázky. Pamatuji si ale, že říkával: „Jednou bych o tom mohl napsat knihu“. Můžeme jen litovat, že tak neučinil.

„Otec jest syn Josefa a Anny Tupých, domkářů v Ratajích č. 55. Matka jest dcera Jana a Marie Vaňkových v Kozíně č.10.
Jsem třetím synem. Sourozenci se jmenují Bohumil, Josef, Růžena, Robert, František, Oto, Marie, Anastazie, Božena a Jan . (1)
Rodiče zpočátku bydleli v domku č. 58. Pak koupili sousední domek č.55, ještě doškový a malý, který byl postaven těsně při skále, která se vypínala as 25 metrů na východní stranu a na níž bylo panské pole panství knížete Paara z Bechyně. Místo mezi domem a skálou bylo pouze zápraží a stočka k odvádění vody spadlé se střechy. Časem, lámáním kamene, šířilo se místo a kámen prodáván ku stavbě těm, kteří ho potřebovali.


Část první: Z válečného deníku

3.6. 1915 jsme se dostavili k odvodu do Milevska. Většina byla odvedena, mezi nimi i já.

15.6. jsem vystoupil ze služby v ústavu, bych se mohl připraviti k nastoupení do druhého blázince, totiž jíti se bíti a chrániti druhou svoji vlast.

21.7. jsme nastoupili tuto službu. Jel jsem do Benešova, kdež nás přebírali jako dobytek. Rozdělili nás na setniny (102. pluk, 16 setnina, 4. četa – pozn.autora) a ubytovali do stodol. K nám byl přidělen jistý šikovatel, dobrý Čech, který si nás zavolal druhý den ráno a řekl nám, oč se jedná a čemuž každý dobře rozuměl. Po přednášce jsme zazpívali „Kde domov můj“ a „Hej Slované“, přičemž mnoho nás zaslzelo. Proč? Může se ptáti dobrý Čech proč? Vždyť za chvíli na to jsme šli na nádraží, abychom opustili naší krásnou Českou zemi a abychom se odebrali do té mizerné Maďárie, do země bahna a špíny.

...

10.10. Kolem 6. hodiny ranní začali Italové opět prudkou střelbu a tu jsem začal litovati, že jsem si přec v noci nerozbil ruku a že jsem mohl již býti pryč. Dlouho jsem však neměl času přemýšleti, neb pojednou přilétl granát a srazil nám střechu úkrytu na nohy. Teď jsme nemohli nikdo vstáti, ani jeden druhému pomoci, byl tedy nucen každý se vyškrábati sám, což se nám po delším namáhání podařilo. Zasypané věci se však nepokoušel nikdo dobývati zpět.

Již jsem nevypadal jako voják, nýbrž jako zajíc, který je ve velkém honě střelen a chce uniknouti zubům chrta. Plazil jsem se po rukách a po břiše jako přeražený. Lezl jsem ještě výše do končícího zákopu, který byl vzdálen od italských pouhých 15 kroků. Tam jsme byli jistější, poněvadž tam nemohli Italové vrhati miny, jelikož mina se nenechá vrhati s takovou jistotou jako granát. Také se nás tam namačkalo, kdo jen mohl. Vlevo nás, kde byly zákopy vzdáleny od italských na 30 kroků, vrhali Italové 10 – 15 min najednou a tak bourali kus po kuse zákopů, takže kdo v nich byl, byl stále tisknut nahoru, když se nechtěl nechati roztrhati. 

 ...

28.10. Ráno jsme se probudili, očistili, umyli. K snídani jsme dostali ¼ litru černé dobré kávy zrnkové. Pak nás dovedli do kláštera vykoupati, kdež jsme dostali čisté prádlo a oblek. K obědu byla rýže, hustá, dobře omaštěná. K večeři pak polévka a maso. Nově přišlí zajatci byli stráženi, nesměli se stýkati s druhými zajatci. Bylo to opatření kvůli epidemickým nemocím, než nás prozkoušeli.

...

Přesně o 3 ½ hodině přestali Italové stříleti do našich prvních zákopů a střelbu přenesli dozadu. Věděli jsme ihned, co to znamená, a byli jsme naplněni jakousi radostnou nadějí, že nyní snad budeme vysvobozeni z tohoto pozemského pekla.

Po chvíli se ozvalo několik ran z pušek. Vyhlédli jsme ven, ale nespatřili jsme ničeho. Tu jsem se ohlédl napravo a hlasitě jsem vykřikl: „Hasiči jsou tu!“ Hasiči jsme jim říkali proto, že měli přilby.  V duchu jsem plesal, ač jsem dosud nebyl jist, jak to ještě dopadne. Kamarádům jsem řekl, by nikdo nestřílel, abychom si tím nepobouřili Italy v kterých jsme hledali svoji spásu.

Tu se přihnalo několik Italů odzadu a křičeli „avanti!“, čemuž my jsme však nerozuměli a jiného jsme nemohli dělati než dáti ruce vzhůru, což jsme učinili hned, jak jsme je spatřili. Neměli jsme chuti již vrátiti se zpět do Rakouska, kdež nás nečekalo nic jiného, než jíti znovu do fronty, dokud by nám to hlavu neurazilo. Italové stále křičeli „avanti!“. Když jsme se nehýbali, tu jeden jak držel pušku, bez míření vystřelil a trefil vedle mne kamaráda do úst. Ten vykřikl a svalil se. Ten Ital po vystřelení křičel znovu „avanti!“, když jsme však stáli dále, střelil po mně. Chybil mě však. Z jejich zarudlých tváří a blyštících se očí bylo znáti, že jsou podnapilí a ve velkém rozčilení.

Tu jsem viděl, že nám nezbývá nic jiného než vzíti draka. Řekl jsem kamarádovi, který stál na kraji, aby vyskočil nahoru na zákop a utíkal k Italům, což on ihned uposlechl, vyšvihl se navrch, já pak za ním a druzí za námi. Kde jsme vzali tolik síly vyhoupnouti se přes zákop, nevím. Udělali jsme několik skoků a octli jsme se u italského zákopu, do něhož jsme se ihned vrhli, ač tam byli Italové namačkáni jeden na druhém. Ti nás chytli do náručí, ale důstojník, který byl s nimi, nás opět vyhnal nahoru, poněvadž zákopem se nadalo jíti. Vyskočili jsme znovu nahoru a utíkali dolů do doliny, kdež nás Italové přijmuli s velkou radostí. Hned nám rozdávali chléb, maso a citrony, po nichž jsme sáhli nejdříve, poněvadž jsme měli velkou žízeň. Přibíhali stále noví Italové, kteří nás objímali, ruce tiskli a volali „bravo, Boemi!“.

...

Legionáři se lišili od běžných italských vojáků především alpinským kloboukem s orlím perem, což nosily jen alpinské jednotky – alpini – a dýkou, jež patřila do výzbroje úderných oddílů – arditů.
Hned na počátku se do legií přihlásilo 10 tisíc dobrovolců. Vstup do legie byl přísně kontrolován. Pochybná povaha, nespolehlivý člověk nebyl přijat. Za první město čsl. legií bylo určeno Foligno v Umbrii, severně od Říma. Poněvadž místní kasárny nestačily, bylo vojsko před odjezdem na frontu ubytováno ještě ve městech Spello, Spolleto, Assisi, Peruggia a několika dalších. Velitelství sídlilo ve Foligno, od srpna ve válečném pásmu u Gardského jezera ve Spiazzi.
 


V otcových záznamech jsem nenalezl zmínku o tom, kdy se rozhodl vstoupit do služeb četnictva. Ale již 4. října 1919 obdržel od Ministerstva národní obrany, Kanceláře čsl. legií, formulář, který měl „přesně vyplněný a správně potvrzený“ obratem vrátit. Především měl udat „kde a jaké místo si přeješ, poněvadž se stalo, že bratři pak místa nepřijali“. Ze souvisejících dokumentů usuzuji, že si otec zvolil četnickou stanici v Bernarticích u Tábora.

11.listopadu 1919 Kancelář čsl. legií písemně oznámila, že „(...) postoupili jsme Tvoji žádost Zemskému četnickému velitelství v Praze s nejlepším doporučením ku dalšímu řízení“. Zemské četnické velitelství ale s vyřízením žádosti příliš nespěchalo, protože 13. ledna 1920 a následně 19. dubna 1920  bylo toto Kanceláří čsl. legií u Zemského četnického velitelství urgováno. Ve zprávě ze dne 19.dubna 1920 je uvedeno: „Dnes opět jsme urgovali vyřízení Tvé žádosti (...) a současně podali patřičný přípis ministerstvu vnitra“.

Věci se daly do pohybu až v polovině roku. 10. června 1920 odeslalo Zemské četnické velitelství do Bernartic u Tábora následující přípis:“Aspirant Jaroslav Tupý (...) budiž poukázán by hodlá-li dosud do služeb četnictva vstoupiti, jest svoboden a nenastalo-li v mravním směru žádných změn s ním – za účelem presentace jako výpomocný četník neprodleně se dostavil k zdejšímu velitelství. Není-li proti témuž žádných závad, avšak nachází-li se v činné vojenské službě,  budiž na spisu neprodleně uvedené vojenské těleso u kterého nyní aspirant slouží, jakož i jeho stanoviště.“


 

2.9.1920 jsem jel do Vyššího Brodu pro příděl tabáku. Právě se tam odbýval odvod nováčků. Když jsem šel kolem budovy, kdež se konala přehlídka, pokřikovali na mě, čehož jsem si však nevšímal. Jak jsem přišel na náměstí, spustila se celá tlupa těchto za mnou a jeden na mě hrubě pokřikoval, ale když jsem se na něho ohlédl, vrátil se. Když jsem však docházel ku obchodu hlavní trafiky, obstoupilo mě as 50 nováčků, úplně zpitých, a nechtěli mě do obchodu pustiti. Stále křičeli „Ty jsi legionář! Ty jsi bojoval pro republiku?“ Odpověděl jsem a chtěl jsem jíti do obchodu.

Když jsem viděl, že se tam nedostanu, obrátil jsem se a šel na četnictvo. To však nebylo doma a jelikož celý dav se hrnul za mnou, vzal mne poštmistr na poštovní úřad, kdež mne nechali do 11.30. Jelikož odvod trval dále a poštovní úřad v poledne zavírali, odešel jsem, ač mě  úředníci nechtěli pustiti, a šel jsem přímo do trafiky koupiti tabák. Nováčci na mne koukali jak lotři, ale nechali mě. Když jsem vyšel ven, viděl jsem, jak právě měli v parádě jednoho kapitána od odvodní komise.

Chvíli jsem se na to díval, ale oni mě pak spatřili a hrnuli se za mnou, házeli kamením, a tu mě  volali úředníci z pošty, bych se rychle schoval. Odběhl jsem do chodby  a po schodech nahoru k četnické kanceláři a již létalo kamení do chodby. Tam pak mě provedl jeden z toho domu přes dvůr a stodolu na zahradu a chtěl mi ukázati cestu, kudy bych se dostal z Vyššího Brodu zadem pryč. Vtom vyšel z jednoho domu přednosta finanční stráže a zval mě k sobě do bytu. Zůstal jsem u něho do 2 hodin odpoledne a šel pak s ním, neboť on šel právě do služby.


Podakrpatská Rus

Ve večerních hodinách 8. července 1933 se zvedla hladina řeky Tisy a zaplavila mnoho vesnic. Ve Výloku bylo zničeno, strženo nebo odplaveno 480 domů. Situaci podrobně popisuje zápis z  8.zasedání Senátu Národního shromáždění  R.Č. tisk 1103:
„Návrh senátorů dra Bačinského, Curkanoviče a společníků na poskytnutí státní pomoci postiženým povodní na Podkarpatské Rusi.

Povodeň, která se přihnala velmi náhle v sobotu 8. července večer, způsobila škody tak veliké, že se nyní nedá ještě zjistiti, jak velkého jsou dosahu. Nebezpečí povodně bylo hlášeno již kolem 19. – 20. hodiny, ale obyvatelstvo nevěřilo, že záplava bude tak veliká a nechtělo se vystěhovati. Kolem 22. hodiny byl hlášen veliký příval vody, který během půldruhé hodiny nabyl maxima. Z Ťačova bylo zjištěno stoupnutí vody v Tise o 760 cm. Za sobotu v ťačovském kraji napršelo 110 mm vody. Příval doslova odklidil Ruskou ulici, která zmizela. Stojí z ní pouze kostel, škola a fara. Daleké okolí je zaplaveno. Postiženy jsou vesnice: Výlok, Čertovo, Kerestul, Vári a okolní. Ve Výloku z 560 obytných domů stojí nyní pouze 80 domů, 480 domů bylo vodou zničeno, strženo a odplaveno. Úroda je úplně zničena, jelikož všechno je pod vodou, dobytek se zachraňuje, ale většinou již zahynul ve vodě.