Úvodem
Kniha Vladimíra Tupého “KORÁLKY V MÉ DUŠI” byla vydána vlastním nákladem s vlastní grafickou přípravou.
Kniha je rozdělena do tří částí:
- myšlenky v kruhu
je název první části, která v lyrické rovině zpracovává autorovy myšlenky, úvahy a vzpomínky na dětství - dopisy víry a naděje
Druhá část je názornou ukázkou, jak vážné nemoci dokážou změnit priority v životě a jak se obyčejné věci stávají vzácnými – Obsah dopisu vnučky Kateřiny - obrázky z korálků
Třetí část je soubor vlastních esejů z let 2003 – 2010
Grafika obálky: Radek Tupý, použit dopis a korálky Kačky Tupé
Úryvky z knihy byly uvedeny na autorském čtení sázavských spisovatelů v září 2011 spolu s úryvky knih Michala Viewegha, Pavla Kohouta a Leoše Šeda
Vladimír Tupý, Leoš Šedo, Pavel Kohout, Petr Šibrava (starosta Sázavy), Petr Svěcený, Michal Viewegh
Slovo autora úvodem
Moje vlastní slova a myšlenky vytištěné na bílém papíru jsou pro mne obrázkem zašlých dob, krajinou připomínající radost a štěstí, soužení a stíny. Jsou odrazem mého vnitřního světa, místem, kde se skutečnost stává chimérou a chiméra skutečností. Myšlenky, které jsem vložil do slov, do vět a stránek této knihy, se při svém těžkém porodu chvěly jak schillerovský klobouk z bronzu, jako kapky, které ukáply z nejistého štětce. Vyvěraly na povrch, plynuly kolem mne jako plankton a usedaly na klávesnici počítače v naději, že jim svými prsty vdechnu život, že jim dám melodický obsah, protože lidská řeč je zpěv, poezie skrytá v barevném kameni.
Často se v myšlenkách vracím do minulosti. Jsem retrospektivní člověk, můj vztah k tomu, co se nazývá vzpomínkami, je vřelý. Když jsem při psaní procházel krajinou vzpomínek, moje srdce jihlo, protože jsem v ní znovu nacházel potěšení ze života, které mi z té doby zůstalo, které jsem si přinesl do současnosti, v níž moje hlava zurčí stříbrem jako listoví stříbrného stromu.
Při mém psaní hvězdy sestupovaly neskutečně nízko a já jsem neskromně doufal, že trochu jejich světla zůstane v této knize i v Tobě, milý čtenáři.
autor
Kniha je věnována památce vnučky Kačky
- část: Myšlenky v kruhu
O řece
Den byl proteplený sluncem, jako by nebyl za humny dušičkový čas zimního zmrtvení. Modře zaoblené nebe, počárané sublimovanými výrony plynů ze stříbřitých bodů letadel, již jako odštěpky Halleyovy komety proplouvaly prostorem bez hranic, dotýkalo se podzimem obarvených hradeb oddělujících Údolí Hvězd od zbytku Světa, vítr laskal červené bobule šípkových keřů a z olší odděloval odumřelé listy, které jako sněhové vločky padaly na hladinu řeky zmodralou od oblohy, míjely splávky na udicích rybářů, a přes siluetu klášterních věží otištěnou do hlubiny směřovaly ke svému nevratnému exitu ve vřícím kotli pod jezem.
Slavnotoká řeka, jejíž břeh jsem krokoval, přinášela mi na svých bedrech zapomenuté písně dávných vorařů, zvonivý smích husopasek a očarující vůni hořící bramborové natě, něco mi šeptem říkala, z té vody promlouvala ke mně věčnost, byla to chvíle zamyšlení, chvíle splývání a porozumění, okamžik bezděčného zastavení v prchavém pohybu času. Byly to pootevřené dveře do ráje. Chtělo se mi vztáhnout ruku a zadržet ten bezohledný mechanismus míjení a zanikání, protože každý okamžik je rozcestím a může se stát začátkem nové cesty. Všechno se objeví jen jedenkrát, a když rychle nevztáhneme ruku, zmizí to navždy. Stačí na chvíli zavřít oči a kolem nenávratně prolétne zlomek života, zapadne jako padající hvězda, neviděna a nevnímána.
Když jsem se díval po proudu řeky, díval jsem se do budoucnosti, když jsem se ohlédl, viděl jsem minulost. Okamžik, který uplynul, ztratil se v nenávratnu. Při pohledu vpřed i vzad jako bych stál sám sobě tváří v tvář. Byla to chvíle krátká jako vzdech, ale potrvá celý život.
Vzal jsem do dlaně hrst odpoledního slunce a vysvlékl řeku ze zamyšlení. Voda tiše preludovala, jako by hrála na harfu. V myšlenkách jsem vyhlížel hořící Moranu přinášející jaro.
Byl jsem pastýřem svých myšlenek.
Obloha jako látka na džínsy
Pod hladkou oblohou, šedomodrou jako látka na džínsy, mezi světlem a stíny plynoucích oblaků rozprostřelo se jaro. Namotávalo na klubka odstíny zeleně a pletlo z nich listoví stromů i hebké potahy luk, až bylo ponořené do celé škály zelené barvy, bylo zelené od hlavy k patě.
Kdosi vynesl na dlani hrst rozkvetlých šeříkových keřů, posadil je do trávy a jejich větve zdvihl k obloze jako parádní krok královské gardy. Slabý vánek fialovou pastelkou maloval jejich vůni na fasády domů a na hladinu řeky, jež jí signovala břehy i cestu, kterou odešla Morana, na oči milenců, jimiž k nim přicházela nepoznaná dimenze lásky.
Promáčený jarním deštěm a zachumlaný do mraků jako mrzutý muž, hladil jsem zvrásněný kmen starého stromu a on mi odpovídal chápavým úsměvem, věděl, co mi utíká mezi prsty, co mi uteklo léty, co člověk ví, až už je skoro pozdě.
- část: Dopisy víry a naděje
„Jmenuji se Kateřina a je mi 16 let. Mám těžkou srdeční vadu a jsem částečně odkázána na invalidní vozík. Díky této vadě jsem stále doma, nesmím do velkého kolektivu lidí, abych nenastydla. Proto jsem se na základní škole učila doma s maminkou a do školy jsem chodila jen po skončení vyučování na přezkoušení jednou týdně, byla-li jsem zdravá.
Jak jsem již psala, jsem stále doma a je pro mě svátek, když si jednou za čas uděláme s rodiči nějaký výlet. Také mám odlišné koníčky než moji vrstevníci. Jsou to koníčky, které mohu dělat v rámci svých možností, většinou ale doma. Jeden takový koníček mám a to je sbírání podpisů. Proto Vám také píši. Chtěla bych Vás poprosit o Váš podpis. Byla by to pro mne velká vzácnost. Pokud budete chtít, samozřejmě Vám pošlu ofrankovanou obálku. V tom případě Vás prosím o zaslání Vaší poštovní adresy, na kterou mám obálku poslat.
Předem velice děkuji.“