Radek Tupý
Narodil jsem se jako blíženec roku 1966 a narodil jsem se rád.
Kromě pár dní v porodnici jsem celý život Sázavák. Jinak jsme původem naplaveniny, skrze tátu z Voticka a jeho celý rod z Jižních Čech, máma to má z Voticka.
Školně mám gympl v Benešově a počítačovou nástavbu v Praze v Resslově ulici, kousek od kostela, kde v roce 1942 zahynuli stateční parašutisté po té, co provedli atentát na Heydricha.
V letech 1986-1988 jsem absolvoval základní vojenskou službu. S odstupem toho nelituji, i když v té době byla armáda ve stavu, že bychom nepřítele nezdrželi ani pět minut. Ovšem naučit se starat o sebe, vážit si kamarádů, a umět občas někoho i poslechnout (jo, někdy se disciplína hodí) – bylo k nezaplacení. Jsem zastáncem, že vojna by měla být i teď – kratší, smysluplnější.
Od konce školy do současnosti jsem programátorem a mám kliku, že jsem prakticky nezměnil prostředí a pracuji v menší firmě 30 let se stejnými lidmi, kterých si velmi vážím!
Rodina
Byl jsem ženat, v roce 1993 se nám narodila dcera Kačka. Měla vrozenou srdeční vadu a v roce 2011 po několikaletých těžkých bolestech, v necelých 18ti letech, zemřela (samostatně o Kačce zde). Druhá dcera Barborka zemřela při porodu v roce 2008, ze stejné příčiny.
Měli jsme dva psy – retrívra Alberta (2004 – 2017), a jorkšíra Filipa (2007 – 2024). Dělali společnost především dceři Kačce, která z důvodu těžkého postižení nemohla příliš mezi kamarády. Oba hafani byli skvělými přáteli a dělali mi jedinou společnost posledních 10 let.
Vlastenectví
Považuji se za člověka vlasteneckého smýšlení. I přes šílenosti, které se v naší zemi děly a dějí a na něž pyšný nejsem, jsem na svou českou národnost hrdý a není mi jedno, co se s mou zemí děje a dělo.
V tomto je mým vzorem otec a děda, který byl italským legionářem v první světové válce a vlastenectví bylo pro něj doslova poslání.
Stejně tak mi není jedno, co se děje v rodné Sázavě. Proto jsem už více jak 16 let zastupitelem. Bohužel se skutečnostmi, že stále více vyhrává lhostejnost, sobeckost, i vlastní prospěch.
Naše státní symboly považuji za úžasné. Velký Státní znak nemá chybu. Grafická podoba symbolů je dílem známého heraldika Jiřího Loudy, který je také autorem sázavského znaku a vlajky. Silně pochybuji, že to běžný člověk ví…
Záliby a radosti
Od útlého dětství až po dorost včetně jsem hrál fotbal a ještě v páté třídě myslel jsem, že mě to bude živit až do smrti. Naštěstí jsem změnil názor.
Hokej
Kolem roku 2002-2011 jsem hrál amatérsky hokej za Sázavský kabaret v benešovské lize amatérského hokeje. Kamarády z Kabaretu dodnes považuji za nejlepší uskupení, které jsem poznal. Ač se potkali kluci různého věku a profesí, v kabině, na ledě i na pivě to absolutně nikdo neřešil. Jako Kabaret jsme drželi pohromadě, bez jediné tahanice či přetvářky!
Všechny své aktivity popisuji detailněji v menu Aktivity , na stránce Aktivity souhrnně… a některé rozebírám samostatně na podstránkách menu Aktivity.
Elvis Presley
V roce 1980 jsem viděl film Elvis s Kurtem Russelem. To byl zlom v mém vztahu k této hudbě. Už tehdy jsem měl rád rokenrol a věci, které poslouchal táta – boogie woogie a tak. Ale nejsme vůbec hudební rodina.
Jediným hudebníkem v celém rodu je bratranec Tomáš Marek, který je bubeníkem a hostoval například v kapelách Lucie, hostuje Amsterdamu Petry Janů a účinkuje v dalších významných kapelách.
Nic mi neříkal rock, metal atd. Elvis byl pro mne fenomén, takže jsem začal sbírat, co se dalo. Tehdy to bylo velmi obtížné. Desky mi posílal strejda, který byl nucen v roce 1948 emigrovat do Švédska.
Tuto mou zálibu přejala i má dcera Kačka. Ne v takovém rozsahu, ale Elvise měla ráda.
A jedna náhoda vlastně podstatně změnila život mně i rodině. V roce 2002 se konala soutěž v tehdejším pořadu ESO na Nově – o nejlepšího Elvise, hlavní cena byla unikátní kytara s podobiznou Elvise, která byla dovezena z USA. Podstatou bylo se jakkoliv natočit jako Elvis na video a poslat. Tehdy jsem si spíchnul kostým ze starých tátových bílých masérských kalhot, brýle jsem měl z jedné výstavy z roku 1991, a spolu s pár kamarády jsem si půjčil divadlo a kytaru a na mizerný midi-podklad jsem zpíval Love Me Tender. Mimochodem od začátku do konce příšerně falešně…
Kamarádi to natočili úžasně. Poslal jsem to do Novy. Asi za týden se klip začal objevovat v televizi v upoutávkách. Kromě mě ještě dva kluci, ale oba v obýváku a na plejbek. A další byl nějaký Vláďa Lichnovský, kterého jsem znal z televizních pořadů – bylo jasné, že vyhraje, byl skvělý. Za 14 dní telefonát, abych přijel do Prahy a vzal si kostým a kytaru.
To už mi kostým ušila šikovná manželka. Přijel jsem tam, aniž bych věděl vlastně proč. Měl jsem strašné nervy, ale hodně! Nejvíc z toho, že třeba budu muset zpívat. Za chvíli přijel Vláďa Lichnovský, s kterým jsem si skvěle povídal a bylo jasné, že vyhraje. jenže on mi pak řekl, že on vítězem nebude, protože se zpěvem živí… Spadla mi čelist, protože nikdo jiný už tam nepřijel! Pak přišli ze štábu a strašně se mi omlouvali, že mě nenechají zpívat, že bude zpívat jen Vláďa… A v tu chvíli to ze mě spadlo a já jim za to ještě poděkoval! … Prostě jsem vyhrál kytaru, ač jsem na ni neuměl ani akord.
A Vláďa Lichnovský? Pozval jsem ho k nám na ples a na koncert i s kapelou, začal mu dělat stránky a stali jsme se přáteli. Vláďa o rok později vyhrál 2. místo v „elvisování“ v největší evropské soutěži a s nabídkami na vystoupení ve všech našich TV a rozhlasech se netrhli dveře. Jezdil jsem občas s ním – a nosil kufry :-)
V roce 2008 jsem mu byl na svatbě za svědka, naše rodiny se staly přáteli a jsme přáteli dodnes. Velmi s i jeho a jeho rodiny vážím!
Nejvíce pro mě znamenalo, když Vláďa přijel v elvisovském zazpívat mé dceři Kačce na pohřeb … Always On My Mind.
Pro Kačku kamarádství s Vláďou-Elvisem znamenalo obrovské zpestření v těžkém životě, kdy – hlavně později – nemohla už chodit, byla na vozíčku a na akce jsme jeli, jen pokud jí nebylo zle.
Můj Elvis
Po čase se můj ostych ze zpěvu zmenšil a občas vystupuji sám jako Elvis, ale nikde nemám profil, protože to považuji stále pouze za zpestření mého času na omezené úrovni, i když se to snažím dělat důstojně.
Ale je úžasné, že i v mém věku mě kostým a paruka změní natolik, že mě v „civilu“ pak nikdo s Elvisem nespojuje. A dokonce mám stále ty brýle, které jsem si koupil v roce 1991.