Svého dědu Jaroslava Tupého jsem bohužel nepoznal – zemřel dva roky před mým narozením na postupné selhání ledvin, jejichž poškození si přinesl jako důsledek válečných útrap z První světové války.
O dědovi nejlépe vypovídá jeho unikátní a velmi podrobný deník, který si vedl od nástupu do války v roce 1915 až téměř po začátek války druhé jako český četník.
Děda byl italským legionářem, bojovníkem na Piavě a další válečných místech Itálie a na konci války i bojovníkem na Slovensku při útocích Maďarska.
Byl obrovským vlastencem a jeho vztah k rodné zemi je patrný v celém jeho deníku. Byl to i důvod, že ač vyučen klempířem (u svého otce), nastoupil ihned po válce povolání četníka.
Deník úžasně zpracoval můj otec Vladimír do knihy Kořeny a kořínky.
Moje babička Růžena pocházela z Bechyně a s dědou se vzali 21. ledna 1926 v Sudoměřicích.
Velmi doporučuji si knihu přečíst, včetně velmi zajímavých podrobných úvodních informací o dědovi a jeho průběhu života. Pro nepříbuzné čtenáře lze (možná) vynechat rodokmen a pokračovat v deníku událostmi ve válce a v legiích a dále.
Fotografie týkající se rodiny a 1. sv. války: Rod -> Děda Jaroslav Tupý -> Fotky
Zajímavost: Když jsem umístil všechna místa v rodokmenu (podrobně až do roku 1725) obou větví na mapu, byla vzdálenost dvou nejodlehlejších míst pouhých 25 kilometrů!
O dědovi (fakta z deníku)
„Narodil jsem se 22. srpna 1894 v Ratajích č. 55“, píše děda v úvodu svého válečného deníku z I. světové války.
Děda pocházel z jedenácti dětí. Jeho bratr Josef byl později ruským legionářem v 1. sv. válce. Měli spolu pravděpodobně nejsilnější vztah.
Děda byl od 3.7.1920 četníkem a už v roce 1921 dostal umístěnku na Podkarpatskou Rus (oblast Užhorod, Chust, Mukačevo, Výlok ap), kde se narodilo všech pět tátových sourozenců. Dědova rodina tam žila až do roku 1939, kdy Podkarpatskou Rus obsadili Maďaři. Ještě při odjezdu se s Maďary utkal v bojích.
Po návratu byl přidělen na Bechyňsko, ale roce 1941 byla jako legionář předčasně pensionován a přidělen k místním rolníkům na zemědělské práce.
8. května 1945 se děda vydal k místní četnické jednotce a zúčastnil se odporu civilistů proti posádce SS v Bechyni a dále dostal rozkaz stíhat příslušníky SS. V létě 1945 se vrátil k četnictvu, resp. tehdy už pod názvem SNB.
Děda na konci války dostal umístěnku do Ouběnic na Voticku, kam se s rodinou přestěhovali.
(Pozn.: v červnu 1942 se v Ouběnicích v domě u Vaňků ukrýval doktor Lyčka, který ošetřoval zraněné parašutisty Gabčíka a Kubiše. Gestapo na něj už čekalo. Vaněk i Lyčka se ve sklepě domu zastřelili. Paní Vaňková i jako těhotná skončila v koncentráku, kde v lednu 1943 porodila syna a poté byla zastřelena. Onen dům existuje stále a je na něm umístěna pamětní deska).
V období únorového puče v roce 1948 emigroval nejstarší dědův syn Jaroslav – důvodem byla hrozba zatčení, protože odmítl jako keramik soukromé firmy stávkovat. Poté byla dědova rodina perzekuována. Mému otci bylo 7 let a v bytě bydlelo kromě rodičů celkem 5 dětí. Několikrát dostali výpověď z bytu a zažili několik (i nočních) kontrol STB.
V září 1949 byl děda přidělen do trvalé výslužby. Nejspíš na tom mělo podíl dědovo legionářství a emigrace syna.
Děda zemřel 22. srpna 1964. Na jeho pohřeb přijeli kamarádi z legií a někteří i v legionářských uniformách, čímž velmi riskovali.