Vladimír Tupý
- v roce 2012 72 let, Sázava
- 37 let sklář (podílel se na výrobě tvarovek Nové scény Národního divadla).
- Pak masér, výrobce nábytku.
- Automobilový závodník, pořadatel motoristických a otužileckých závodů, otužilec, cyklista, milovník četby, spisovatel.
- Držitel Ceny města Sázava za přínos městu
- 10 let bojovník s rakovinou
- 15 operací, dvě ozařování
- ztráta většiny jazyka, chuti, štítné žlázy, části čelisti, svalstva na krku, ústního patra, ochrnutí pravé tváře po přerušení nervu, trvalé přerušení lymfatických žláz
- ztráta schopnosti normálně jíst, ztráta schopnosti normálně mluvit
- Deformace obličeje
- Zvláštní vlastnosti:
- nevzdat se za žádných okolností!
- žádná sebelítost
- život stojí za to
- disciplína
- vysoké morální hodnoty
Život
Můj otec Vladimír Tupý se narodil v roce 1940 v Táboře. Jižní Čechy kolem Bechyně, Rataj, Sudoměřic byl výhradním bydlištěm z dědovy a i babiččiny strany nejméně do roku 1725, do nějž táta popsal rodokmen, který uvádí v úvodní části své knihy Kořeny a kořínky.
Když jsem všechny uvedené lokality obou větví rodu umístil na mapu, zjistil jsem, že nejvzdálenější body jsou od sebe pouhých 25 kilometrů, což ukazuje jednak na to, že během 19. a úvodu 20. století bylo setkávání silně omezeno minimem dopravních prostředků i pracovních příležitostí. A současně to ukazuje na to, že původem nemáme nikoho ze vzdálených krajů či dokonce zemí. Údajně Jižní Čechy byly místem obývaným Kelty, je tedy možné, že něco z nich ve mně plave :-)
V celém rodu byli drobní sedláci či domkáři, žádné majetkově významné rodiny.
Celá rodina mého otce (rodiče, 4 bratři a jedna sestra) se po 2. válce přestěhovala do Ouběnic na Benešovsku, kam děda dostal jako četník umístěnku.
Na přelomu 60. dvacátého století let si táta vybral na základě náboru obor sklář ve 40 km vzdálené Sázavě, kterému se vyučil v místním učilišti.
Sem se přestěhoval i s matkou, která pocházela asi 7 km od Ouběnic, z vesnice Křešice.
Ouběnice a Křešice
Obce Ouběnice i Křešice byly účastníky historických tragédii během 2. světové války.
V Ouběnicích se po atentátu na Heydricha v roce 1942 ukrýval v jednom domě Ludvíka Vaňka lékař Lyčka, který poskytoval pomoc parašutistům Gabčíkovi a Kubišovi. Po vyzrazení úkrytu dům obklíčilo Gestapo a Lyčka i Vaněk se ve sklepení zastřelili. Paní Vaňková i paní Lyčková i herečka Letenská byly poslány do koncentráku. Lyčková i Letenská byly popraveny v září 1942. Těhotná Vaňková porodila na konci roku chlapce a začátkem roku 1943 byla popravena. Celou událostí se zabývám zde.
Na konci 2. sv. války byli v Křešicích postřílení vězni z vlaku smrti, který stal v blízkých Olbramovicích. Tuto událost prožila i má babička z matčiny strany, která sama jednomu z vězňů poskytla jídlo. Vězeň byl krátce potom zastřelen na útěku. Událost komplexně popisuji zde.
Vladimír sklář
Táta se stal sklářem ve sklárnách Kavalier v Sázavě, kterého dělal dlouhých 30 let. Z jeho rukou vznikly v roce 1982-1983 „obrazovky“ na Novou scénu národního divadla. Ve sklárnách byl součástí jedné ze dvou part, které vyráběly největší skleněné kusy pro laboratorní účely. Sklářina patří podle mne k velmi těžkým povoláním.
Vladimír otužilec
Táta od roku 1985 začal s plaváním ve studené vodě. Díky jeho neobyčejné disciplíně a zodpovědnosti vydržel v tomto koníčku i po roce 2006, kdy onemocněl rakovinou a absolvoval ozařování.
Na přelomu 80. a 90. let uspořádal v Sázavě plavecké soutěže na takové úrovni, že s tehdejší účastí přes 100 plavců, včetně např. přemožitelné kanálu La Manche Jana Nováka (byli s tátou dobří přátelé), účastí Českého rozhlasu, květinami pro plavkyně a dalšími, patřil po plavání ve Vltavě k nejvýznamnějším soutěžím.
Na ně navazuje v současné době Memoriál Vladimíra Tupého, který má za sebou už 8 ročníků (2025).
Vše o tátově otužování zde.
Rakovina
Právě tátova disciplína mu prodloužila život. Po dvouleté absenci rakoviny kontrolní vyšetření ukázalo recidivu. Stalo se to pouhý den před smrtí mé dcery a tátovy vnučky Kateřiny 11. února 2011.
Táto pak podstoupil další operace (celkem 14 od roku 2003), ochrnul na polovinu tvář, nemohl polykat a přestali mu pracovat hlasivky. 2. srpna 2013, kdy podlehl rakovině. Přesto si nestěžoval a věnoval se svému druhému koníčku – psaní knih. Měl neobyčejnou slovní zásobu a talent vyjádřit pocity na papíře.
Proslov k první knize o rakovině mu napsal primář onkologického oddělení v Motole, kde táta prodělal operace. Pro svou sílu a přístup byl mezi lékaři a sestrami natolik oblíben, že mu na pohřeb zaslali velkou kytici.
O jeho knihách detailně zde.
Dokumentární TV pořad o Vladimíru Tupém
Ojedinělost jeho přístupu k životu a boji s rakovinou, nikdy se nevzdat, přivedla dokumentaristy studia Leontýnka k natočení dokumentu, který byl vysílán na TV Markíza. Stejně tak jako o jeho vnučce, o jejíž statečnosti vypovídal dokument též na Markíze, ale také na dvakrát na ČT1.